MMAlife.cz Keep calm and MMA
Podobné články
Původně jsem chtěl tento blog začít tím, kdo jsem, proč dělám tenhle web, co od toho očekávám a podobně. Ale čas letí, člověk prokrastinuje a stejně by to nikoho nezajímalo…Proto začnu rovnou shrnutím svého posledního zápasu proti Sebastianu Ulitzkovi v Norimberku.
Dan mi zápas nabídl cca měsíc a půl dopředu, což je docela dobrá doba na přípravu. Protože v německé organizaci Aggrelin je trošku nezvykle vážení v ten samý den, tak jsem šel o váhu výš, než zápasím normálně, tedy do 70 kg. O soupeři jsem věděl akorát, že má oficiální bilanci 1-3 (1 výhru a 3 prohry). Na první pohled jsem byl tedy papírový favorit. Sebastian měl poslední vítězný zápas před dvěma roky a za tu dobu se dá udělat velký kus práce a mohl to být úplně jiný zápasník než dřív. Už podle fotky na plakát se dalo předpokládat, že bude o něco větší než já, hlavně do šířky.
Abych nepředbíhal, tak příprava šla celkem hladce až na jednu drobnost, která úplně drobností nebyla. Celkem často se stává, že zápasníci před zápasem onemocní. Je to dané velkou tréninkovou zátěží, nedostatečnou regenerací nebo velmi často psychikou. Mně se to také nevyhnulo. Cca 2,5 týdny před zápasem jsem dostal trošku rýmičku a bolení v krku, ale zvládl jsem se z toho během pár dní vyléčit.
Do zápasu zbýval týden a já si říkal, že nemoc mám už za sebou a vše půjde hladce. Poslední týden budu trénovat jen zlehka a pořádně si před zápasem odpočinu. Jenže v úterý (zápas byl v neděli) jsem se probudil s knedlíkem v krku a věděl jsem, že to není dobré znamení. Během pár hodin se mi k bolení v krku přidala horečka a šlo to z kopce. Ihned následoval telefonát Danovi, co budeme dělat? Zrušíme zápas?
Kvůli kombinaci nemoci a zranění soupeře jsem musel zrušit svůj poslední zápas a tentokrát jsem to nechtěl opakovat. Není vůbec příjemné, když přípravě obětujete veškerý čas, sociální život, mnohdy i zdraví a zápas potom nedopadne.
Dohodli jsme se s Danem, že pořadatelům zatím nic říkat nebudeme a počkáme pár dní, jak se bude nemoc vyvíjet. Nakonec se mi pomocí bylinek podařilo zbavit teploty již druhý den, ale stejně jsem musel zůstat až do čtvrtka v posteli. Tělo bylo z boje s nemocí dost vyčerpané, že jsem měl problém vyjít i schody. Kdyby se tohle stalo někomu jinému z našeho klubu, tak mu řeknu, že je blázen, jestli chce ještě ten týden zápasit a ničit si zbytečně zdraví.
Myslím, že u mě byla nemoc hlavně z psychiky. Zápas mě sice vědomě moc nestresoval, ale nikdy nevíte, co se děje v těle na úrovni nevědomí. Vnitřně jsem cítil, že je to boj hlavně sám se sebou a jestli se chci posunout dál, tak budu muset mimo svou komfortní zónu a překročit vlastní stín.
V pátek jsem se ještě dopoledne stavil na masáž a akupunkturu v Klinice Pivoňka, což mi celkem pomohlo s bolestí v krku a nakopnutím energie. Po oběde jsem pak byl domluvený se svým trenérem boxu Michalem „Zubem“ Novotným, že zkusíme pár kol boxu na lapách. Když viděl, jak vypadám, tak prohlásil, že kola radši vůbec zapínat nebude a já si jen tak plácnu, dokud budu moct. Měl pravdu, moc dlouho to netrvalo a byl sem ve stavu asi jako, když 150kilový člověk udělá 100 angličáku. V sobotu jsem tedy pro jistotu nedělal nic a šetřil jsem síly na zápas, který měl všechny předpoklady, že bude hodně výživný.
Oficiální sraz na vážení byl v neděli ve 13:00 v Norimberku. Pro jistotu jsem vyrazili o něco dřív a na místo dojeli už v 11. To, že jsem se dva dny potil a nic nejedl, mělo jednu nespornou výhodu. V den vážení jsem se mohl nasnídat, dát si svačinu a pít dle libosti. Přišel jsem k váze oblečený v mikině, s mobilem a peněženkou v kapse a stejně jsem se vešel do váhového limitu. Nacpal jsem tedy do sebe ještě připraveného lososa s rýží, a protože jsme měli 2 volné hodiny, tak jsme se vydali do blízké místní Zoo. Jestli hledáte tip na výlet, tak vám ji můžu určitě doporučit. Spousty roztomilých opic, delfíni, tygři a podobně. Jen medojed mi tam jaksi chyběl, ale je možné, že jsme ho minuli, protože bůhví, jak se německy řekne medojed.
Na oficiálním vážení se potvrdilo, že soupeř je dost heclá pumpa. Já jsem navážil 68,5 kg a Sebastian 69,9 kg. Došlo i na to, že jsem musel trošku „pofejkovat“ svůj biceps, aby to nebylo tak trapné. Celé vážení vystihuje i třetí fotka, kterou bych nazval heclá pumpa vs tlustej bílej tvaroh.
Po váze jsme si šli projít centrum Norimberku a najíst se. Teda jedl jenom Dan, ale za to za nás všechny. Potom, co do sebe narval obrovský kus pizzy, se nás zeptal, jestli by nám vadilo, když si dá ještě jeden. To se mu pak dost vymstilo na záchodě, ale o tom se rozepisovat nebudu…Za zmínku stojí, že jsme se ještě marně snažili sehnat nějaké ovoce, abych před zápasem doplnil energii. To je ale v neděli v Německu nadlidský úkol, a tak jsem až do zápasu nic nejedl.
Galavečer začínal v 18:00 a já jsem měl 3. zápas na hlavní kartě. To znamenalo až někdy v půl 9. Na halu jsme dorazili cca v 16:30 a já si šel na chvíli lehnout do šatny, kde bylo zhasnuto a spali tam další dva zápasníci. Lehnul jsem si na tatami a na chvíli zavřel oči, po chvíli jsem zaregistroval, že do šatny přišli další zápasníci a rozsvítili. Když jsem se po pár minutách lehkého spánku probudil, tak bylo v naší miniaturní šatně asi 5 černochů, 5 rusů a dalších 15 Němců…Raději jsem se odebral najít Dana se Zubem, kteří mezitím zabrali sedačku v chodbě, kterou jsme si pak museli hlídat stylem, že na ní vždycky minimálně jeden z nás seděl a zbytek mohl jít pryč.
Udeřila 18. hodina a začal galavečer. Byl čas udělat tejpy na ruce. Pro mě osobně je to takový předzápasový rituál, kdy vím, že už jde do tuhého.
Přesunul jsem se k našemu gauči a Dan mi začal tejpovat ruce. Snažil jsem se mu tvrdit, že já dělám lepší tejpy, ale odpověděl mi, že si je mám teda udělat sám. Tak jsem seděl a radši mlčel. Věděli jsme, že fyzicky nejsem po nemoci ještě úplně fit a tak jsme se dohodli, že rozcvičení před zápasem uděláme jenom lehké. Cca 30 minut než půjdu na řadu. To nám dalo spoustu času jít sledovat ostatní zápasy, které nebyly na hlavní kartě.
Tady bych chtěl hlavně zmínit, že opírat se o záchranářská nosítka údajně přináší smůlu. Zmiňuji to hlavně, protože mě na to Zub upozornil až potom co jsem se o ně několik minut opíral…Vůbec vám v průběhu večera běhají hlavou myšlenky, že na tomhle vás snad nepovezou a podobně. Ostatně, když jsem viděl místní mediky, taky jsem si říkal, že bych se stejně radši odvezl sám. Posuďte sami…
Proběhlo několik zápasů a pořadatelé vyhlásili pauzu, což byl pro nás signál na rozcvičení. Snažil jsem se ještě kluky přesvědčit, že profíci se vůbec rozcvičovat nepotřebují, ale neprošlo mi to. Vzal jsem si tedy rukavice a začal lehce s Danem procvičovat zápasnické chvaty. To jsme prokládali boxerskou technikou se Zubem. Během pár minut jsem se zahřál natolik, že jsem vypotil další kilo. Celé rozcvičení jsme zkrátili na nezbytné minimum, abych ušetřil co nejvíce sil do zápasu.
Těch pár minut před zápasem se mnohdy zdají nekonečné a jakmile pro vás přijde organizátor, že jdete na řadu, tak vám přijde, že to uteklo strašně rychle. Netrvalo dlouho, slyším v mikrofonu své jméno a z reproduktorů začala hrát moje nástupovka. Vzhledem k lokaci galavečera jsem zvolil za nástupovou písničku tajný trumf, který roztleskal celou halu a přiklonil spoustu diváků na mou stranu. To jim ovšem vydrželo jen do chvíle, než nastoupil domácí Sebastian.
Protancuji se ke kleci, kluci mi pomáhají svléknout mikinu a triko, místní cutman mě začne mazat vazelínou, zkontroluje, jestli mám zuby a suspenzor, a najednou stojím v kleci.
Dost řečí, tady je zápas:
Oficální video z facebooku:
A přímo od klece z telefonu:
Pár poznatků k zápasu
- Měl jsem v plánu začít nějakou pěknou kombinací rukama, místo toho jsem dostal highkick
- 00:27 – už jsem v té gilotině začínal usínat. Řekl jsem si, že buď se z toho dostanu a nebo se nechám uspat jako chlap. Naštěstí vyšla první varianta. Zároveň to vysvětluje, proč mě teď den poté tolik bolí krk.
- Zub mě celý zápas oslovuje „Míšo“. Tím ještě zdůrazňuje moji drsnost a krutopřísnost.
- Ač to byl profi zápas, tak se na zemi nesměly lotky na hlavu. Díky tomu bylo dobíjení soupeře znatelně těžší.
- 3:52 – když mi zajela ruka pod jeho krk, tak jsem se radoval, že zápas ukončím a pojedeme domů. Nebudu lhát, byl sem poměrně smutný, že to nevyšlo a musel sem se prát dál.
- Vzhledem k divným pravidlům se směli zespodu upkicky, ale ten co stál nahoře, tak nesměl okopávat. Proto jsem vždycky z nohou propadnul radši zpět soupeřovi do guardu.
- V pauze po prvním kole jsem byl kvůli nemoci fyzicky už úplně mimo. Přistihl jsem se, že ani Dana nevnímám a musel jsem se zkoncentrovat na další kolo. Plán byl jasný, hodit soupeře a zbytek zápasu ho „uležet na zemi“. V USA se tomu říká lay & pray (ležet a modlit se).
- 9:20 ten pokus o kneebar byl celkem blízko. Podle Zuba a Dana jsem se na ně v tu chvíli strašně smutně podíval s tím, že to plácnu.
- Třetí kolo bylo už čistě jen o hlavě. Tělo jelo na autopilota a mysl měla naprogramované, že to nesmí vzdát.
- 11:40 – když Dan říká „každej úder dobrej“, tak to bylo potom, co jsem mu dal facku, protože už jsem nevěděl co.
- Hned na to následoval pokyn „kopni ho do prdele klidně“
- 13:47 – rozhodčí se podívá do rohu domácích trenérů, kteří na něj nejspíš ukazují, ať nás postaví zpět na nohy. Tak se otočí zpět a postaví nás.
- To už byl závěr zápasu, kde se lámal chleba. Sebastian byl v lepší fyzické kondici a věděl, že aby vyhrál, tak musí zápas ukončit. Já ho potřeboval hodit a zbytek zápasu nějak doválet.
Shrnutí
Osobně se svým výkonem moc spokojený nejsem. Ale vzhledem k okolnostem s nemocí můžu být rád, jak to dopadlo. Jít celá tři kola bylo to, čeho jsem se nejvíc bál, ale ukázalo se, že když je hlava na správném místě, tak tělo následuje a zvládne vše.
Cítím, že jsem si tentokrát hodně sáhl do rezerv a budu si muset pořádně odpočinout a zregenerovat. Následující dva týdny mě tedy čekají hlavně doléčit nemoc, meditace, dechové cvičení a maximálně lehké cviky na mobilitu a podobně. Poté zpět do plného tréninku, protože pořád je co zlepšovat 🙂
